Pak se tenhle prostor více či méně rychle mění v prostředí plné chaosu, nepořádku, a dokonce i možných zdravotních rizik. Jedním z aspektů, které zásadně ovlivňují kvalitu bydlení (a potažmo života), může být Diogenův syndrom. Co to je, proč to není obyčejné bordelářství a jak z toho ven, když se to týká třeba někoho z vašich blízkých?
Co je Diogenův syndrom
Diogenův syndrom je označení pro duševní poruchu, jejímž jádrem je hromadění věcí, jídla nebo zvířat. Ano, čtete správně, týká se to i živých zvířat. Coby odchylka byl syndrom poprvé označen v polovině 60. let a mezi lékaři si své místo našel v roce 1975. Až koncem 20. století se začal hojněji používat, hlavně mezi psychiatry a geriatry.
Tohle označení je ale tak ohromně mylné, jak jen může být. Diogenes ze Sinopé, jehož jméno syndrom nese, totiž rozhodně netrpěl nezvladatelným křečkováním – naopak žil v maximální skromnosti, která vycházela z jeho přesvědčení. Na problému to ale samozřejmě nic nemění.
Cleanfluenceři aneb úklidoví influenceři: Kdo vám na instagramu poradí, jak uklízet a udržovat pořádek?
Příznaky Diogenova syndromu
Diogenův syndrom nezahrnuje jen hlavní symptom, který už jsme si představili. Přidružují se k němu další. Člověk často začne zanedbávat sám sebe, své zdraví a hygienu. Výjimkou není ani sociální izolace, což může být příčina i důsledek.
Věcí, které takový člověk nastřádá, je moc, takže zpravidla dochází k tomu, že není schopen je spravovat. Ještě horší je to samozřejmě v případě, kdy dotyčný shromažďuje zvířata. O ty pak v konečném důsledku nedokáže řádně pečovat.
Nakonec pak i ten původně sebehezčí byt nebo dům se zahradou vypadá jako skládka plná ve většině případů nepoužitelných věcí, mezi nimiž vedou jen úzké uličky, aby se prostor dal ještě aspoň trochu obývat a používat. Jindy věci vyplňují celé místnosti. A přitom to obvykle začíná nevinnými slovy „to se ještě může hodit…“
Ze všech stran se tak můžou „valit“ noviny z minulého režimu (a možná i z protektorátu), zavařovací sklenice, součástky do elektrospotřebičů nebo celé nefunkční elektrospotřebiče, nejrůznější obaly, staré a nenošené (nebo dokonce nenositelné) oblečení, případně textilie, dokumenty, kabely, hadice… Nač jen si vzpomenete.
Objektivně jde o naprosto neužitečné věci, které už dávno dosloužily, ale pro dotyčného buď mají citovou hodnotu, nebo o nich smýšlí jako o ještě využitelných.
Nakonec to může dojít do fáze, kdy se problém netýká jen dané osoby, ale pochopitelně jejích blízkých nebo sousedů, které může obtěžovat například zápach.
I úklid podléhá trendům: Zkuste vzteklý úklid, úklid smrti nebo bleskových 15 minut
Koho se syndrom zaneřáděného domu může týkat?
Syndrom zaneřáděného domu, jak se problému taky někdy říká, obvykle postihuje starší osoby (hlavně ty, které žijí samy), ale uvádí se, že může vznikat a rozvíjet se už v době dospívání a rané dospělosti (u chlapců a mladých mužů údajně souvisí se zvyšující se hladinou testosteronu v těle). Teoreticky může postihnout kohokoli.
Možných spouštěčů je celá řada. Jde třeba o:
- neschopnost najít si své místo ve světě – proto si člověk vytváří „svůj vlastní“
- dlouhodobý stres
- emoční trauma
- nedostatek lásky v dětství, bití, křik, ponižování, nepřijetí
- rozvoj demence nebo Alzheimerovy choroby
- osamělost
- pocit ohrožení, absence pocitu bezpečí
- deprese, úzkosti
Odhalit, že někdo trpí Diogenovým syndromem, není těžké. Těžké je zjistit to v rané fázi a podnikat kroky k tomu, aby se situace nezhoršovala.
Jak naučit děti uklízet: Jděte jim příkladem, trvejte na pravidlech a chvalte!
Sběratel, bordelář nebo nemocný?
Pořád se vám do hlavy vkrádá myšlenka, jak vlastně rozeznat nemocného člověka, který za svou poruchu nemůže, od sběratele nebo bordeláře, který je za své činy naprosto a dokonale zodpovědný?
Bordelář svoje věci nejspíš dokáže spravovat, zajistit jejich funkčnost a využívat je. I ten největší hříšník jednou za čas udělá praktickou čistku a zbaví se toho, co už mu neslouží.
Člověk s Diogenovým syndromem možná vůbec nepřipustí problém. Na nabídku pomoci nebo řešení může reagovat až agresivně. O věci, které shromažďuje, se nedokáže postarat a objektivně je zřejmé, že je k ničemu nevyužije (pokud se nechystá používat noviny z první republiky na podpal).
A kdybyste snad měli pocit, že takovému člověku by se dalo říkat sběratel, tak ne – sběratelé se zaměřují na specifické předměty, například zbraně, poštovní známky, modely aut nebo letadel, hodinky… I ty zmiňované staré noviny by se daly pochopit. Ale jen pokud jsou skladovány s řádnou péčí, z jejich sbírání nevyplývají žádné komplikace a mají nějakou cenu.
Skoro polovina Čechů se hádá kvůli úklidu. Jak často luxovat a utírat prach?
Co je na konci procesu křečkování?
Nepořádek je to sice v první řadě, ale důsledků střádání věcí je mnohem víc. Můžou být dokonce opravdu vážné a postihnout jak fyzické zdraví, tak bezpečnost a obyvatelnost bytu nebo domu. Nahromaděné věci často až citelně ztěžují, nebo dokonce znemožňují přístup třeba ke kuchyňské lince a do koupelny nebo „ucpou“ únikové východy, což může být fatální například při požáru.
Na štíru je na tom pak celý prostor i s hygienickými podmínkami – v nepořádku a s nedostatečnou osobní hygienou roste riziko šíření bakterií, plísní a škůdců, což se nakonec může opravdu dotknout i sousedů všude kolem.
Na problém se nabalují taky duševní potíže. Když si dotyčný uvědomuje, že je něco špatně, dost často se začne izolovat od ostatních a celý stav zhoršuje i stud za vlastní jednání (pokud stud naopak úplně chybí).
Případně to může být i opačně – do zaneřáděného bytu nebo domu na návštěvu dobrovolně nepůjdete, takže izolace nemocného může proběhnout z vaší strany (a nikdo vám to nemůže mít za zlé).
Bydlení tedy zdaleka není útulné místečko, na kterém by se člověk cítil nejlíp na celém světě. Ba naopak se stává až neobyvatelným. Kromě konfliktů s blízkými a se sousedy může dojít i k nedobrovolnému vystěhování.
V neposlední řadě jsou tu taky finanční aspekty celého problému. Kdokoli, kdo bude muset po nemocném uklízet, k tomu nejspíš bude potřebovat profesionální pomoc, smečku opravářů a možná i právníka.
Znáte úklid smrti? Döstädning vyčistí nejen skříně, ale i hlavu. Vyzkoušejte ho!
Jak Diogenův syndrom řešit?
Jak už to u podobných případů bývá, stejně jako například u závislostí, lidi, kterých se problém týká, si ho neuvědomují nebo nepřipouštějí. Proto si tuhle otázku kladou hlavně jejich blízcí, kteří se jim snaží pomoct. A taky naštvaní sousedi, kteří hledají způsob, jak jednou provždy zatočit se zápachem nebo harampádím na druhé straně plotu (nebo o patro výš).
Pokud jste pojali podezření, že se někoho z vašich blízkých týká Diogenův syndrom (nebo jste si dokonce naprosto jistí, protože problém se nedá přehlédnout), v prvé řadě se můžete obrátit na jeho praktického lékaře. Ukazuje se, že nejefektivnější je kombinace podpory rodiny, psychoterapie a léčby pomocí medikamentů.
Asi ale nemusíme zdůrazňovat, že to nebude jednoduché a že rozhodně nezmůžete moc, pokud „bojujete“ se svéprávným dospělým člověkem, který zkrátka a dobře nic měnit nechce.
Znáte někoho, kdo trpí Diogenovým syndromem, nebo dokonce máte zkušenosti od svých blízkých? Podělte se s námi o ně v diskuzi pod článkem!
Použité zdroje:
