„Bojíme se vybočit a upozornit na sebe, chybí nám odvaha,“ tvrdí Radovan Mačák. Jemu nicméně odvaha nechybí. Design studoval na Taiwanu. V čínštině.
11. 4. 2012
Pracuje jako designér nábytku a interiérový designér ve studiu de.fakto, je podepsaný i pod značkou Merrygorando, kde společně s Ottou Fiřtem tvoří originální a odvážné interiéry, doplňky i nábytek zákazníkům přímo na míru. Do toho stíhá účinkovat v pořadu Jak se staví sen.
Diář tak má více než plný, i přesto si ale společně se Zuzanou Strouhalovou, která je jeho parťačkou v pořadu Jak se staví sen, udělali čas mezi dvěma schůzkami a rozpovídali se třeba o tom, jak se k designu dostali, kde berou inspiraci a jak jsou na tom Češi s vkusem. Začali jsme ale televizním pořadem.
S kolegyní Zuzkou Strouhalovou působíte v pořadu Jak se staví sen. Občas si při jeho sledování říkám, že to musí být pořádný adrenalin. Při práci vám asistují kamery, máte na všechno málo času a výsledek vašeho snažení vidí „půlka republiky“…
Přesně. Účinkování v pořadu je veliká zkušenost. Člověk musí nejen v relativně krátkém čase vymyslet a zrealizovat projekt, ale je tady i veliký tlak spojený s tím, že se následně musí odprezentovat na kameru. Člověk musí jasně, ale zároveň jednoduše zformulovat svoje myšlenky. Musím říct, že ve finále to hodně pomáhá i v běžném životě.
Je opravdu možné zvládnout kompletní proměnu v tak krátkém čase? Neříkáte si občas: „Mít na to víc času, bylo by to ještě lepší?“
Za sebe musím říct, že si stojím za každým dílem a každou proměnou, kterou jsme odvedli. Samozřejmě, že kdyby bylo víc času, mohly by se některé doplňky třeba i objednat přes internet, ale naše výkony jsou stoprocentní a já jsem na každou z těch proměn neskutečně pyšný. Každá byla jiná, byla originální, zároveň jsme se pokaždé snažili maximálně trefit do vkusu klientů, což se nám, myslím, vždy celkem povedlo. Naplno se tady ukáže profesionalita páru designérů. Není tu čas na zkoušení, všechno musí klapnout na první dobrou. Zároveň máme limitovaný rozpočet, což člověka naučí využít finance do poslední koruny.
Pravidelní diváci TV Prima vědí, že parťačkou Radovana Mačáke je v pořadu Jak se staví sen architektka Zuzana Strouhová. Zdroj: Prima TV
Zmínil jste, že na proměnách pracujete ve dvojicích. Shodnete se vždycky na tom, jak bude vypadat výsledek proměny, v jakém bude duchu?
Žádné boje mezi námi neprobíhají, pokaždé najdeme kompromis. Akorát občas se stane, že každý z nás má určité období, kdy má něco oblíbeného. Takže při poslední proměně jsem měl „barevné období“, zatímco Zuzka období čisté, minimalistické. Tam jsme se celkem přeli. Když už ale člověk jednou dělá v páru, tak musí počítat s tím, že nekope jen za sebe, ale musí spolupracovat, jinak to nefunguje. Týmová práce je strašně důležitá.
Celkem pravidelně se objevujete na televizních obrazovkách. Je pro vás účinkování v pořadu Jak se staví sen reklama? Chodí víc zakázek? Ozývají se lidé?
Účinkování v pořadu Jak se staví sen není ani tak reklama, v tom smyslu, že by na základě našeho účinkování chodily zakázky, ale je to výborná reference. Objevujeme se v časopisech, v televizi, na internetu…
K práci bytového designéra u vás vedla poměrně klikatá cesta. Přes střední a vysoké školy v zahraničí.
To je pravda. Čtvrtý ročník střední školy jsem vystudoval v Oregonu. Vybral jsem si tam hlavně výtvarné a sportovní třídy. Mohl jsem tam denně malovat, kreslit, tvořit. Profesoři tam působili spíš jako kolegové, kteří vás vedli. Byl jsem tam dva roky a po návratu sem jsem se ve všem spíš jen tak plácal. Tak jsem se vydal do Taiwanu. Neuměl jsem čínsky, nevěděl jsem, co tam budu dělat. Po příletu jsem začal učit angličtinu a o nějakém designu jsem neměl ani páru.
A co tedy bylo tím klíčovým momentem, kdy jste si řekl, že se chcete věnovat designu?
Kvůli vízu jsem se musel po čase naučit čínsky, jinak by mě vyhostili. A tak jsem začal chodit studovat čínštinu do obchodů s časopisy. Jsou jich tam stovky druhů, můžete si sednout na zem a hodiny si číst. A měli jich tam spoustu právě o designu. Časem jsem se při prohlížení přistihl, že se mi to líbí a že mě to naplňuje. Uvědomil jsem si, že by mě právě tohle bavilo – jsem výtvarně zaměřený, komunikoval bych s lidmi, sledoval bych trendy… Pak jsem si našel soukromou školu v Taipei a začal do ní chodit. Nakonec jsem ji nedodělal, musel jsem se po pěti letech na Taiwanu vrátit do Česka, ale myslím, že jsem od ní dostal všechno, co jsem dostat mohl. Nemám titul, ale nemrzí mě to. Myslím, že práce designéra není o tom, co má člověk za diplom, ale o tom, jak je pilný, flexibilní a pracovitý.
Interiér soukromého bytu Na Císařce. Jedna z mnoha prací Radovana Mačáka. Zdroj: defakto.cz
Pět let je dost dlouhá doba na to, abyste po návratu zažil pořádný kulturní šok.
Bylo to hrozné. Hlavně první dva roky. Nenáviděl jsem to tady. Ty dva roky po návratu pro mě byly paradoxně mnohem těžší, než předtím ty první měsíce tam. Tam je všechno funkční, pohodlné, vše jde bez problémů. Tady to prostě nefunguje.
Zároveň jste musel jasně vidět, jaký je rozdíl mezi českým designem, který byl čtyřicet let v izolaci a téměř neexistoval, a designem ve zbytku světa. Má před námi svět ještě pořád náskok?
Myslím si, že je u nás spousta mladých a šikovných designérů. Mají zkušenosti ze zahraničí, mají i dobré nápady, míň se bojí. Z toho mám velikou radost. Problém je ale společnost. Lidé jsou tady pořád zapkšlí, pořád se všeho bojí a design je pro ně cizí pojem. Stačí se podívat jen na to, jak se oblékáme. Přitom je to všechno o přístupu k sobě, o tom mít rád sám sebe. To vidíte i v jídle – aby člověk ušetřil, dá si hnusný párek, místo, aby si dal něco opravdu dobrého. Stejné je to i s designem. Ale život přeci nemá být o tom, jak se co nejvýhodněji odbýt, ale o tom mít se rád a mít ze sebe radost!
Z toho nejspíš vychází názor, který má spousta Čechů – že služby designéra nepotřebují, že je to zbytečné vyhazování peněz a že to člověk při trošce dobré vůle zvládne sám…
V poslední době je to spíš o tom, že se slovo design strašně zprofanovalo. Dneska každá paní, která prodává nábytek, o sobě klidně řekne, že je bytová designérka, že vám všechno navrhne, a přitom nemá znalosti, nemá zkušenosti, nic. Druhá věc je ta, že nás lidé neberou jako službu. Myslí si, že to zvládnou sami, že je zbytečné za nás a naše rady vyhazovat peníze. Většinou to ale nezvládnou a končí to hodně velkým průšvihem.
Napadá vás nějaký prohřešek, který se opakuje ve spoustě domácností a je skoro poznávacím znamením Čechů?
Les! Říkám takhle kombinaci dvaceti druhů dřeva. Laminátová podlaha – dekor dub. Obložka dveří a dveře – třešeň. Stůl – ořech. Kuchyň – břízka. A ještě ani jedno z toho není dřevo a všechno je lamino. „Les“ je u Čechů velice oblíbený. Když někam přijdu a vidím „les“, tak mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou.
Radovan Mačák má s kolegou Ottou Fiřtem vlastní značku Merrygorando. Zdroj: Merrygorando.com
Co vy a masový design ve stylu IKEA?
Ikea je jistota, jejich interiéry mají styl a v katalozích vám se vším poradí. Je to levné, dobře se v tom bydlí. Taky sledují nové trendy a jsou schopní vytvořit obdobu, která stojí o devadesát procent méně, takže za mě je Ikea dobrá. Ale je fakt, že se tady krásně ukazuje typicky česká spořivá nátura. Nedávno jsme tam se Zuzkou kupovali nějaké věci do pořadu a kolem nás chodili lidé s modrými dekami. Měli jich třeba pět. Prý byly ve výprodeji. A to je přesně ono – lidi si u nás daleko raději koupí za malé peníze fůru hloupostí, které jsou jim k ničemu, místo, aby si koupili jednu super věc.
Kde vůbec čerpáte inspiraci, abyste se při svých realizacích neopakoval?
Ve videoklipech! Ty jsou pro mě hodně inspirativní, v nich člověk najde spoustu zajímavých věcí. Takže často koukám na Youtube na nové videoklipy. Kolikrát ale přijde nějaký podnět úplně sám. Nad něčím přemýšlíte celé dny a pak vás inspiruje třeba pohled na nějaký náhodně zatlučený hřebík. A v tu chvíli se to rozjede. Taky mě hodně ovlivňuje Asie. Koukají se tam na věci úplně jinak. Věci, které my vnímáme jakou detail, oni vnímají jako celek. Pak se člověk vrátí a vidí věci, které předtím neviděl.
Máte za sebou dlouhodobý pobyt v zahraničí, působíte v televizním pořadu Jak se staví sen, máte s kolegou Ottou Fiřtem vlastní značku Merrygorando, čeho dalšího chcete v budoucnu dosáhnout?
Můj sen je pracovat v Asii. Vlastně už jsem tam měl být, ale mám tady ještě nějaké rozjeté projekty. Nicméně snad se to brzo uskuteční. Nechci dělat rezidenční projekty, chtěl bych dělat jen velké komerční – restaurace, hotely, nákupní centra a být hlavním designérem. Tohle je můj sen a doufám, že se mi splní.
Čtěte dále:
Přečtěte si i další rozhovory s designéry pořadu Jak se staví sen:
