Nejdřív jsme si mysleli, že někde praskla kanalizace. Jenže problém byl mnohem horší. A mnohem smutnější. A bydlel o patro níž.
Starý pán kolem sedmdesátky, tichý samotář, který s nikým moc nemluvil. Občas jsme ho potkávali s igelitkami plnými letáků, starých časopisů nebo rozbitých věcí, které nosil do bytu od popelnic a schránek. Nikdo tomu tehdy nepřikládal větší význam.
„Je mu to líto vyhodit,“ omlouvala ho sousedka
„On si prostě všechno schovává,“ říkala jedna ze sousedek, když jsme se potkali na chodbě při přebírání pošty. „Je mu líto něco vyhodit.“ Jenže časem začalo být jasné, že nejde o obyčejné sběratelství.
Zápach sílil natolik, že si lidé přestávali zvát návštěvy a volali na hygienu. Nejhorší byly letní měsíce. Stačilo otevřít dveře do vchodu a člověka okamžitě udeřil do nosu těžký odér připomínající směs zkaženého jídla, plísně a něčeho mnohem horšího.
Úklid podle Marie Kondo: Naučte se uklízet. Efektivně a zábavně!
„Nic nepotřebuju,“ tvrdil nám problémový soused
Několikrát jsme u našeho souseda zkoušeli zvonit. „Pane Nováku, jste v pořádku?“ volal na něj soused přes zamčené dveře. Dlouho nic. A pak se pootevřenou škvírou mezi dveřmi ozvalo jen tlumené: „Jo… jo… díky, nic nepotřebuju.“ Dveře nám ale nikdy neotevřel.
Někteří sousedé ztráceli trpělivost. „Tohle už není normální. Vždyť nás tady všechny ohrožuje,“ rozčilovala se mladá maminka z přízemí. Jiní ho litovali. Byl sám. Neměl rodinu, nikdo za ním nechodil. Jen sociální pracovnice prý občas nechala u dveří nákup.
Nikdo nebyl připravený na to, co uvidí
Pak jsme o něm několik týdnů neslyšeli. A zápach byl ještě horší. Jedna ze sousedek ztratila nervy a zavolala policii. Když přijeli hasiči a otevřeli byt, chodba během několika vteřin ztichla. Nikdo z nás nebyl připravený na to, co uvidí.
Od podlahy až ke stropu byly v bytě navršené hromady odpadků. Staré noviny, plesnivé jídlo, rozbité spotřebiče, lahve, krabice, igelitky, hromady starého a špinavého oblečení. Úzké uličky mezi harampádím připomínaly bludiště. V některých místnostech se skoro nedalo projít.
Diogenům syndrom, slyšeli jsme šeptat policisty
„Panebože… vždyť tam nemohl ani normálně žít,“ zašeptala sousedka vedle mě. Nemohl. Starého pána našli mrtvého v posteli obložené nahromaděnými věcmi. Údajně tam ležel několik dní. Teprve tehdy někteří z nás poprvé slyšeli pojem Diogenův syndrom.
Psychická porucha, při které člověk hromadí obrovské množství věcí, zanedbává hygienu i péči o sebe. Často postihuje osamělé seniory. Mnozí z nich si svůj problém vůbec nepřipouští a pomoc odmítají.
Diogenův syndrom: Extrémní bordelářství a sbírání harampádí je nemoc. Nebezpečná i pro okolí
Když pracovníci začali byt vyklízet, trvalo to několik dní. Před domem stály kontejnery plné odpadu. Lidé jen mlčky přihlíželi.
„A víte, co je na tom nejhorší?“ zeptal se mě tehdy jeden ze sousedů. „Že jsme všichni vnitřně tušili, že se u Petra něco děje. Ale vlastně nikdo nevěděl, jak mu pomoct.“ Měl pravdu.
Autorský text + výpověď čtenáře
